Toulavou stezkou za kulturou

Písně dlouhejch cest   Textová příloha ke stejnojmennému LP 1975
 

Vybledlé fotky I. dílu "Kroniky trampské osady Zlatý klíč": dva čtrnáctiletí kluci předstírají virtuozní hru na překližkových kytarách, širáky stíní bezvousé tváře a vykulené oči - a vůbec je to zatraceně drsná scéna ...

Píše se rok 1956, Jindra Pitra ještě nemá firmu "Pedrák - kytarovej démon" a já na téhle fotce z Tejřova usilovně třímám "géčko v barré" rukou očividně zkroucenou křečí. Je rok 1956, na Zlaté řece jsou poslední zbytky "kovbojské" trampské éry vytlačovány novou nastupující vlnou: místo obligátních půllitrů se nosí kanadky a staré dobré kotlíky po skautech se přes noc změní ve skládací pánve. Jen kytary zachovávají tvrdošíjně svůj španělsky ladný tvar a gibson nesmí do kempu. T.0. Zlatý klíč hude mutujícími hlásky Niagáru a dole pod Medníkem zbývají ještě tu a tam mezery mezi chatami, kde se nechá večer zapálit oheň.

To už jsme kytarám propadli, vášnivě, fanaticky, nekriticky a natrvalo. Zhltali jsme neuvěřitelné množství Osadních notesů, sborníků Osada zpívá, umolousaných sešejtků písniček, sbíraných na potlaších, v nočních vlacích a nekonečných stopech, které jsme prokládali Ježkem a americkými lidovkami s Fišerovými texty .... To nádherné hledání akordů a objevy harmonických kouzel, která po létech s údivem nacházíme v učebnicích hudebních škol jako násobilku pro prvňáčky. O pár let později má pěvecký sbor Zlatého klíče deset členů. Pedro je "pan kytarista", já s údivem zjišťuju, že nebudu basista, ale tenor, Wabi přichází s gibsonem a tempem di beguine a naše provedení populárního chorálu "Seno a stáj" uvádí v úžas všechny "squaw" v povodí Zlaté řeky.

Jednou Wabi vezme do ruky kytaru a zazpívá Hejno vran. "Co to je?"', ptáme se. "Taková písnička," povídá Wabi. To byla asi ta první. Zvláštní, podivný a pro mnohé nepochopitelný svět Zlatého klíče, plný zázračných a pololidských ptáků, ostrovů, zemí tří sluncí už měl v té době své vyjádření v povídkách, básních, grafice. Toho večera přišla muzika. Začali jsme zpívat svoje sny.

V listopadu třiašedesátého roku osadní telegraf svolává kluky a holky do Lucerny na I. trampský soutěžní večer. Zpíváme naše písničky. Tak, jako venku - bez starostí, bez ohledu na akustiku a jeden zanedbatelný mikrofon, bez trémy. A v šatnách se pokračuje dlouho do noci, přidává se i Walda Matuška. Ještě se tomu neříká "jam-session", v zákulisí se neplíží manažeři a producenti, hraje se na kytary, rozpraskané deštěm a ohněm. Té noci ještě nikdo z těch rozchechtaných a rozeřvaných trampů v podzemí Lucerny neví nic o bluegrassu, folku, o Portě a festivalech, o mikrofonových vazbách, červeném světle ve studiu, o kva- a rekvalifikačních zkouškách, až za dva roky nám Jirka Tunkl vymyslí jméno Hoboes a ještě s námi zpívá Hanka "Bandita" Homolková, Míra Navara, "Pade" Havránek, "Golem" Sehan...

Trampové si zkrátka přišli zazpívat.

Až k ránu se dozvídáme, že jsme tu Lucernu vyhráli.

A za pár dní o nás napsali, že jsme vyhráli s moderní trampskou písničkou.

Byli jsme rádi.

A zpívali jsme dál.