Kapitolky z historie trampingu - Kapitolka 6. - ZKLAMANÉ NADĚJE
Ahoj kamarádi,
v devadesátých letech v Právu vycházel seriál Bohumila Pekárka Kapitolky z historie trampingu. Já vám zde nabízím 6. kapitolku.
* * * * *
6. ZKLAMANÉ NADĚJE
Nacistická hrůzovláda květnem 1945 skončila. Mohli jsme se nadít, že osady se sejdou^počítaji své ztráty, zavzpomínají — a dál se uvidí. Otevřely se velké naděje. Jen málokteré osadě se něco z nich splnilo. Kamarádi, kteří přežili koncentráky, většinou dříve než na osady, museli na léčení. Ti, kteří se ocitli v jednotkách zahraniční armády, ještě několik měsíců čekali na demohilizaci. Několik ročníků mladých mužů na podzim nastoupilo vojenskou službu. Nejeden z dalších odjížděl jako dobrovolník s ozbrojenými oddíly do pohraničí. A řada trampů neodolala, když po odsunu Němců našla téměř skutečné »ranče«. I když ne nadlouho. Řady trampů, podobně jako téměř všichni tehdy, byly názorově i akčně roztříštěné.
Vlně znárodňování záhy podlehly nejen soukromé, ale i spolkové turistické chaty a noclehárny. Ke škodě trampů, skautů, ale hlavně turistů. Jen Klub československých turistů tak přišel asi o 150 zařízení, do té doby přístupných všem příchozím. Podstatně tak ubyto možností k horským túrám. Podle vzoru odborářské a podnikové rekreace i část trampů — chatařů — podlehla novému trendu, a jezdila do svých chat ne již na .tramp, ale za pasivní »rekreací«. Mnohá osadní hřiště zpustla.
A přece se objevily podivně smíšené party. Někdo po otci či strýci ve výstroji kovbojské, jiný ve starých pumpkách a celťáku, další v batledresu, ale někteří i v modré svazácké košili. A svorné se kráčelo kilometry na tábořiště, cestou i u táboráku zněly znovu staré trampské písně. Byl tu reálný předpoklad na pokračování v trampských tradicích. Do slibného začátku však brzy zasáhla tzv. studená válka.
Od omylu k represím
Pro existenci či potlačování trampingu bylo důležitých několik zdánlivě nedůležitých jevů. Vše, co jakkoli připomínalo Západ, se stalo nežádoucím, někdy až »nebezpečným«. Oblečení, anglické přezdívky osob i jména osad, některé písničky, byť ani ne trampské (třeba i oblíbené písničky z Osvobozeného divadla]. Po únoru 1948 se stal svaz mládeže jedinou uznanou organizaci mládeže. Trompové se stali v rámci daných struktur shora neovladatelnými — a tudíž i podezřelými .— a nežádoucími. Zejména mladší trampské generaci bylo nepochopitelné, že by mohla svou zálibou nohrožovat vlast«. K tomu přispěla i lítost, že už nelze spatřit kouzlo Šumavy i dalších míst pohraničí, kde do hloubky několika kilometrů vyrostlo nepřístupné pohraniční pásmo. Starší trampové byli v několika případech souzeni a vězněni se stovkami dalších bojovníků za svobodu ze zahraniční armády jako »agenti imperialismu'. A z takového trampa by prý se "snadno mohl vyklubat diverzant". Kontroly na nádražích i v terénu přišly opět na pořad dne. To vše odrazovalo starší i mladé od typického trempováni Ti, kdo vydrželi, byli téměř v ilegalitě. Rostly sice houfně nové chaty, dokonce i průmyslově vyráběné, ale v těch se již usidlovali »rekrearttí«.
Koncem padesátých let se situace poněkud uvolnila, nicméně pronásledování především mladých tábořících trampů pokračovalo.
Kamarádi seznámení s trampingem, vzpomínky otců a v neposlední řadě nemožnost uplatnění vlastní iniciativy, zájmů a individuality vedly znovu další hochy a děvčata do přírody. Jenže to byla i cesta, po které unikali z dohledu, uplatňovaného v mládežnické organizaci. Svaž mládeže začal tedy >bojovat o mládež svedenou na falešnou cestu romantiky*. Novou vlnu trampingu, nyní opět hlavně mladých lidí, to omezilo, ale nezarazilo.
Úřední kličkování
Podle momentální situace v »hoji proti riepřátelům« bylo táboření někde zakázáno vůbec, jindy povoleno jen na veřejných tábořištích, kterých nejenže bylo málo, ale trampové a rekreanti si tam navzájem vadili. O to víc bylo kontrol totožnosti na nádražích, při nichž byt trampovi tak dlouho prohlížen občanský průkaz, až mu ujel vlak. Později bylo zveřejněno, že tábořit lze pouze se svolením národního výboru. Jenže ten zas zpravidla povolení nevydal se zdůvodněním, že je může poskytnout jen úředně uznaným organizacím. Šikanování šlo někdy až tak daleko, že k rozehnání potlachu bylo povoláno i vojsko, jako tomu bylo např. na Skalce u Mníšku. Pan Kubát byl ve srovnání s tím úplný břfdit...
Naštěstí se našli tvrdohlavci, kteří chtěli dětem a mládeži přiblížit ubývající přírodu, a nenásilnou — spíše samovýchovou z nich vychovávat lidi čestné, odolné, kolektivní. Prostě dát jim něco, co zůstane člověku vlastní na celý život, a ne pouze pro tu chvíli, kdy se musí něco povrchního třeba z občanské výchovy naučit ke zkoušce. Takže se objevovaly pod hlavičkou pionýrské organizace skautské skupiny, pod hlavičkou svazu mládeže nebo Svazarmu skupiny trampů. Jestliže se skautingu a trampingu nesmyslně připisovaly »protispolečěnské« vlastnosti, pak nelze také nevidět, že právě oficiální postoje vmanipulovaly do hnutí rysy, které rhu byly dříve cizí. Chtěli-li mladí skautovat či trempovat, museli se uchylovat ke lsti — být v organizaci, která měla Jinou náplň jen proto, že jiná možnost k podobné činnosti takřka nebyla. [Pokračováni]
* * * * *
Všechny díly budou postupně zde.
Tak to byl 6.díl a za týden vám nabídnu zase další ... bohužel poslední Kapitolku z historie trampingu. Tak se těšte už za týden
Ahoj